Shrnutí: Text pojednává o životě a díle ruské lékařky a psychoanalytičky Sabiny Spielreinové. Její odkaz byl léta opomíjen, avšak koncem 20. století se zájem o tuto výraznou osobnost zvyšoval, což přetrvává dodnes. Práce je členěna na dvě hlavní kapitoly, v první se věnuji osobnímu životu Sabiny Spielreinové, ve druhé přibližuji její zásadní vědecký článek “Destrukce jako příčina vzniku”. 
Klíčová slova: 
psychoanalýza, pud smrti, sexuální pud, ego, destrukce, transformace, schizofrenie, Sabina Spielreinová, Sigmund Freud, Carl Gustav Jung 


THE FORGOTTEN FATE OF SABINA SPIELREIN
 Summary:
 The text deals with the life and work of Russian doctor and psychoanalyst Sabina Spielrein. Her legacy has been neglected for years, yet by the end of the 20th century the interest in this distinctive personality was increasing and persists to nowadays. The work is divided into two main chapters, the first deals with the personal life of Sabina Spielrein, the second describes her fundamental scientific article "Destruction as the Cause of Coming Into Being". 
Key words:
 psychoanalysis, death drive, sexual drive, ego, destruction, transformation, schizophrenia, Sabina Spielrein, Sigmund Freud, Carl Gustav Jung 


ÚVOD


Z chronologického hlediska se zapomenutý příběh Sabiny Spielreinové začal odkrývat v roce 1974, kdy byla veřejnosti zpřístupněna korespondence mezi Sigmundem Freudem a Carlem G. Jungem. V ní je možné se dočíst, že Sabina byla Jungovou pacientkou, následně milenkou, a že se osobně znala také s Freudem. Rok poté byl vydán třetí svazek protokolů Vídeňské psychoanalytické společnosti, kde je uvedeno, že se Sabina účastnila pravidelných setkání Vídeňské psychoanalytické skupiny po celý akademický rok 1911/1912 (Kerr, 2012). V roce 1977 byl nalezen kufr s jejím deníkem a také s další uchovanou korespondencí se Sigmundem Freudem a Carlem G. Jungem, která čítala na 80 dopisů. Tyto cennosti byly objeveny ve sklepě paláce Wilson v Ženevě, ve kterém měl v minulosti sídlo Psychologický institut, kde Sabina svého času působila a kde je před svým odjezdem do rodného Rostova v roce 1923 uchovala (Richebächer, 2011). Značný zájem o osobu Sabiny vzbudilo vydání knihy italského jungiánského analytika Alda Carotenuta v roce 1980 s názvem “The Secret Symetry”. Tento autor čerpal přímo z deníků Sabiny, z její korespondence se Sigmundem Freudem a Carlem G. Jungem, a také z knihy Bruna Bettelheima “The Scandal in the Family” (Ovcharenko, 1999). Bohužel však byla znát jeho tendence k očištění Carla G. Junga a Sabinu zde vylíčil jako schizofrenickou a svůdnou, mající na svědomí svedení svého ošetřujícího lékaře (Lothane, 2012). Roku 1982 byly objeveny další prameny v rodinném archivu ženevského psychologa Edouarda Clapareda a následně také písemnosti v pozůstalosti švýcarského psychoanalytika George de Morsiera. Všechny tyto nálezy přinesly další cenné informace o životě Sabiny, které dosud nebyly známy (Kerr, 2012). Díky výše zmíněným nálezům se tak dostala do popředí zájmu, který jí do této doby nebyl prakticky vůbec věnován, navzdory tomu, že ve svých pracích nastínila významné psychoanalytické koncepty, nad kterými se její vliv vznáší jako pomyslný fantom. Je rovněž pozoruhodné, že totožný scénář se opakuje také na poli psycholingvistiky a vývoje dětského myšlení, kde Sabina svým uvažováním předcházela Alexandra Luriju, Lva Vygotského a Jeana Piageta. Žena, která má v psychoanalýze velice významné postavení, byla až do roku 1977 téměř přehlížena a zapomenuta, přestože její odborná činnost zahrnuje více než 30 statí vysoké kvality. Dle místa jejího pobytu bylo její jméno pouze uváděno v seznamu členů Vídeňské, Berlínské, Ženevské a Moskevské psychoanalytické společnosti (Kerr, 2012). Další zmínky o ní byly redukovány pouze na poznámku pod čarou ve Freudově knize “Mimo princip slasti” z roku 1920 (Plastow, 2019). To potvrzuje i 27. Mezinárodní psychoanalytický kongres ve Vídni konaný v roce 1971, jehož téma bylo věnováno teorii agresi a instinktu smrti. O Sabininých myšlenkách o  destruktivním pudu zde nepadla zmínka, přestože se vedla diskuze ohledně vývoje Freudova myšlení týkajícího se pudu smrti, které výrazně ovlivnila (Skea, 2006). Samozřejmě Sabina nebyla první ženou, která se věnovala psychoanalýze. Již před první světovou válkou se psychoanalytickým myšlením zabývaly například Mira Ginzburg či Ema Furst. Následně se začala objevovat velká jména jako Melanie Kleinová, Anna Freudová, Lou Andréas Salomé, Karen Horneyová, Marie Bonapartová či Hermine Hug-Hellmut (Cifali, 2001). Ve své práci “Destrukce jako příčina vzniku” pojednávala o pudu smrti, na který nahlížela jako na součást pudu sexuálního. Tuto myšlenku následně rozvedl Sigmund Freud v roce 1920 ve své stati “Mimo princip slasti”, ve které Sabinu citoval. Rovněž se odkazoval na její disertační práci o schizofrenii a na její popis analýzy dětského snu (Lothane, 2016). Carl G. Jung ve svém vydání “ Psychologie nevědomí” z roku 1943 zmiňuje, že Freudovo pojetí pudu smrti bylo prvně nastíněno v roce 1912 právě Sabinou (Caropreso, 2016). Vše to jsou však pouze strohé zmínky neodpovídající přínosu, který Sabina k teoriím těchto mužů měla. Jungova teorie byla rovněž ovlivněna úvahami Sabiny, ať už těmi odbornými či těmi, které mezi sebou sdíleli mimo rámec vědy. Zejména při formování jeho základních pojmů jako je anima, individuace, persona a stín byly myšlenky Sabiny inspirací. Rovněž přispěla k jeho chápání přenosu a protipřenosu i kolektivního nevědomí. Za zakladatelku dětské psychoanalýzy je považována Anna Freudová, a to díky článku o dětské psychologii z roku 1922. Sabina publikovala na totožné téma články od roku 1912, bylo jich přibližně 10 (Naszkowska, 2017). Léta před Melanii Kleinovou nastínila Sabina teorii o raném dětském vývoji, jejíž autorství je přisuzováno právě Melanii Kleinové (Richebächer, 2011). V Ženevě, kde Sabina několik let žila, ovlivnila myšlení Jeana Piageta, který u ní také podstupoval cvičnou psychoanalýzu. V době jejího působení v Moskvě inspirovala Lva Vygotskeho a Alexandra Luriji. Její myšlenky tedy také významně přispěly k rozvoji psycholingvistického bádání (Aldridge, 2014). Zde je důležité zmínit, že přestože Sabina nebyla první ženou, která se podílela na vědeckém psychoanalytickém myšlení, byla však výraznou postavou doby, kdy byl psychoanalytický rozvoj zejména v rukou mužů. Její spisy poukazují na ženský aspekt této problematiky, čímž se výrazně lišila. Přestože v tehdejší době již bylo možné zaznamenat uvolňování přístupnosti akademického vzdělání ženám, Sabina stále byla v tomto ohledu průkopnicí, která se nebála publikovat, veřejně sdílet výsledky svého uvažování a jít do názorového střetu s muži (Brown, 2019).  Výrazné opomínání jejích příspěvků se však nevztahuje pouze na dobu, ve které žila, ale je zřetelné i dále. Ve svých pracích zaměřených na psychoanalýzu jí nezmiňují Ernest Jones, Peter Gay ani Nancy Chodorow, která se dokonce věnovala tématu příspěvků žen k psychoanalýze (Hall, 2009). Zájem o dílo a život Sabiny se objevuje až desítky let po její smrti. Britské odborné periodikum “ Journal of Analytical Psychology” publikovalo v roce 1994 překlad článku “Destrukce jako příčina vzniku” a v roce 2001 bylo celé číslo věnováno Sabině. Jejím odborným statím, lékařským záznamům z doby její hospitalizace v Burghölzli a výňatkům z jejích deníků. Příběh Sabiny se posléze stává inspirací pro filmové tvůrce, v roce 2002 zpracovala toto téma v kvalitním snímku “ Ich heiss Sabina Spielrein” Elisabeth Marton. V roce 2011 vznikl na základě stejnojmenné knihy Johna Kerra v mezinárodní produkci “mainstreemový” snímek “Nebezpečná metoda” (Skea, 2006). Bohužel, na postavu Sabiny je často nahlíženo pouze jako na milenku Carla G. Junga s masochistickými sklony, na ženu, která stála za rozkolem mezi Sigmundem Freudem a Carlem G. Jungem, nikoliv jako na lékařku a významnou psychoanalytičku. Zpracování tohoto filmu je však volně beletristické, ne historické s účelem poskytnout reálný a pravdivý obraz tehdejšího příběhu. Cooper-White (2015) uvádí, že rané trauma v podobě vystoupení Carla G. Junga z profesionální role psychoanalytika a překročení hranic vztahu pacient - psychoanalytik v historickém vývoji psychoanalýzy a analytické psychologie vytvořilo disociaci, vedoucí k odštěpení Sabinina příběhu i díla. To mě přivádí k úvaze, co mohlo být příčinou skutečnosti, která stojí za tím, že po určitou dobu Sabina upadla v naprosté zapomnění a její vědecké poznatky nebyly přijímány. Santiago-Delefosse & Delefosse (2016) uvádí, že přínosy Sabiny byly intuitivního charakteru, nebyly podložené formálním experimentováním, které by je empiricky potvrdilo. V úvodu své disertační práce “O psychologickém obsahu případu schizofrenie” píše, že řada publikací tehdejších autorů se snažila schizofrenii vysvětlit na základě vědeckého bádání. Její motivací je však získat hlubší vhled do psychických procesů pacienta s tímto typem duševního onemocnění, a to lze pouze na základě porozumění jeho vnitřním procesům (Skea, 2006). Cílem tohoto textu není obsáhnout všechny odborné práce Sabiny a detailně popsat její životní příběh, to již učinili jiní (viz Carotenuto, 1984; Kerr, 1993; Launer, 2015; Sells, 2017, ). Mou snahou je zaměřit se na důležité aspekty jejího života v souvislosti s rozvojem psychoanalýzy a dále představit její myšlenky o pudu smrti. 


RUSKÉ ŽIDOVSKÉ DĚVČE 


Sabina Nikolajevna Spielreinová se narodila 25. října 1885 v ruském Rostově na Donu jako nejstarší z pěti dětí. Židovská rodina Spielreinových měla dále dceru Emílii a tři syny Izáka, Jana a Emila. Otec se zabýval obchodem a matka byla v domácnosti, přestože vystudovala stomatologii. Jejich manželství nebylo šťastné, a to z důvodu cílené domluvy, na základě které vzniklo. Sabinina matka se totiž původně zasnoubila s mužem křesťanského vyznání, což ale její otec nemohl snést a domluvil sňatek s ortodoxním Židem, kterého si následně byla donucena vzít (Hall, 2009). Dle klinických poznámek Carla G. Junga byl Sabinin otec velmi náladový, napjatý a nervózní. Pod zátěží se uzavíral a stahoval do sebe, propadal se do depresí, lehával celé dny v posteli a vyhrožoval rodině tím, že spáchá sebevraždu. Zároveň byl velmi prchlivý a své výbuchy vzteku neměl pod kontrolou. Matka byla hysterická, ráda utrácela a věnovala se mimomanželským avantýrám. Velmi důrazně vedla své děti k náboženství, Sabina a její sourozenci byli často biti, a to jak otcem, tak matkou. Mezi rodiči panovaly značné neshody, hádky byly na denním pořádku, čemuž jejich děti přihlížely. Oba však výrazně lpěli na kvalitním vzdělání svých potomků (Lothane, 1996). Co se týče výchovy Sabiny, byla výrazně prudérní, cokoliv, co souviselo se sexualitou nebo jí jen mohlo vzdáleně připomínat, bylo zejména ze strany matky systematicky zakrýváno. Aby “uchránila” svou dceru před jakýmikoliv informacemi, týkající se sexuálního života, vydobyla si na gymnáziu, kde se Sabina vzdělávala, změnu osnov v biologii, ze které byla vyjmuta část o lidské reprodukci. Tomu všemu nahrávalo ještě tehdejší společenské klima, kdy byly na dívky kladeny vysoké nároky ve smyslu jejich čistoty a neposkvrněnosti. To souviselo s odmítáním a potlačováním vyměšování, na pocení bylo nahlíženo jako na cosi nečistého a u stolování musely být dodržovány veškeré standardy. To vše přispívalo ke vzniku a rozvoji těžkých neuróz, Sabina nebyla výjimkou (Kerr, 2012). Dnes můžeme díky časovému odstupu vidět, že pro Sabinu, která ve své honbě za dokonalostí a perfektností vycházela rodičům maximálně vstříc, musel fakt, že jí otcovo bití ve skutečnosti vzrušuje, velmi hluboce zasáhnout. Jako dítě měla Sabina bujnou fantazii, byla přemýšlivá, hloubavá a vymýšlela si různá vysvětlení témat, která jí zajímala, například ohledně příchodu dětí na svět (Kerr, 2012). Základní školu navštěvovala ve Varšavě, v průběhu těchto let se naučila anglicky, německy a francouzsky. V té době se každý den v týdnu v rodině mluvilo jiným jazykem, přičemž se plynně přecházelo mezi rodnou ruštinou a výše zmíněnými jazyky (Hall, 2009). V deseti letech začala Sabina docházet na gymnázium, kde se mimo jiné dále vzdělávala v latině a řečtině. S příchodem puberty se začala uzavírat do sebe, trpěla silnou nespokojeností se svým zevnějškem, což se odráželo na jejím sebevědomí (Kerr, 2012). Když bylo Sabině patnáct let, její mladší sestra Emílie zemřela na tyfus, velmi trpěla i následnou ztrátou babičky. Tyto události jí hluboce zasáhly a pravděpodobně přispěly k rozvoji jejích pozdějších psychických obtíží (Hall, 2009). Gymnázium dokončila na jaře roku 1904 s vyznamenáním (Lothane, 1996). Byla oceněna zlatou medailí jako nejlepší studentka (Richebächer, 2011). V roce 1904 se Sabina a ženská část rodiny vydaly na lázeňský pobyt, což tehdy patřilo k životnímu stylu smetánky. Plán cesty byl nejprve navštívit příbuzné ve Varšavě, následně pokračovat přes Berlín do Karlových Varů. Ve vlaku začala Sabina pociťovat silnou úzkost a stesk po domově a začaly jí úporně bolet nohy. Bolest se stupňovala natolik, že ženy v Krakově musely svou cestu přerušit. Po několikadenní přestávce pokračovaly dále, Sabina se však stále necítila dobře. V Karlových Varech také dále gradovalo napětí mezi Sabinou a matkou, její vzpurné chování vedlo k častým a vyhroceným hádkám. Sabina na protest držela hladovku a vyhrožovala (stejně jako její otec) sebevraždou. Uzavírala se, s rodinou příliš nekomunikovala, pokud jí někdo oslovil, dělala různé grimasy, měla tiky a mávala rukama. Její reakce byly značně nepřiměřené a neadekvátní. Vše, co souviselo se sexualitou a partnerstvím jí děsilo (Richebächer, 2011). BURGHÖLZLI - MĚSTO UZDRAVENÝCH DUŠÍ Na této cestě za lázeňstvím, kdy bylo Sabině devatenáct let, se její psychický stav zhoršil natolik, že byla po nervovém zhroucení v hotelovém pokoji v Curychu přijata na psychiatrickou kliniku v Burghölzli, kterou tehdy vedl profesor Eugen Bleuler. Sama sdělovala, že duševně nemocná není, stěžovala si pouze na nesnesitelné bolesti hlavy, avšak její chování vypovídalo o něčem jiném. Pohyby byly trhané, měla záškuby v nohou, vyplazovala jazyk, chvíli se smála, chvíli plakala, vše bylo křečovité a přehnané (Richebächer, 2011). Dále měla obtíže s defekací, kterou úmyslně zadržovala, trpěla obsesivními myšlenkami na vyprazdňování zejména při stolování a byla hluboce depresivní (Chateau, 2006). Její matka také upozornila, že má dcera sklony k silným stavům zamilovanosti, které velmi prožívá, a které následně střídá hluboké zklamání rovněž intenzivního charakteru. Tehdy bylo na takovéto projevy nahlíženo jako na hysterické symptomy, z dnešního pohledu se spíše jednalo o reakci na prožité trauma či adolescentní krizi. Sabinina přítomnost byla však na klinice nápadná i něčím jiným než hysterickou symptomatikou, která o sobě dávala patřičně vědět, ale byla v té době častá. Pocházela z bohaté a zajištěné rodiny, a přesto byla hospitalizována v běžné veřejné nemocnici, kterou Burghölzli tehdy byla. Běžná v tom smyslu,  že tehdejší vyšší vrstvy umisťovaly nemocné do luxusních a především soukromých klinik. Také vynikala svou inteligencí a odlišná byla i svým ruským původem (Kerr, 2012). V tuto dobu působil na klinice třicetiletý Carl G. Jung v roli sekundárního lékaře. Převzal Sabinu do své péče a začal s ní pracovat novým způsobem, o kterém se dočetl v knize “Výklad snů”, jejímž autorem byl Sigmund Freud. Sabina se tak stala jeho první pacientkou, na níž aplikoval psychoanalytickou metodu (Richebächer, 2011). Tato poměrně hojně rozšířená informace však není podložena žádným kvalitním zdrojem, v poznámkách Carla G. Junga není nikde explicitně zaznamenáno, že by Sabina byla skutečně první pacientkou, se kterou pracoval psychoanalytickým způsobem (Launer, 2015). Onemocnění Sabiny diagnostikoval jako hysterickou psychózu, s čímž souhlasil i Eugen Bleuer (Chateau, 2006). Byla jí přidělena zdravotní sestra, která s ní první noc sdílela pokoj. Sabinu provázela úzkost a vyžádala si rozsvítit světlo. Projevem jejích obtíží byly i představy o tom, že má dvě hlavy a své tělo vnímá jako by bylo cizí (Covington & Wharton, 2015). Počátek její léčby na klinice byl charakterizován značným neklidem, byla velice podrážděná a měla potíže se spánkem. Její terapeutický režim spočíval v klidu na lůžku, zákazu veškerých návštěv a jakéhokoliv rozptýlení. Sabina se těmto opatřením silně vzpouzela, vyžadovala pozornost personálu, upozorňovala na sebe, nenechala se uklidnit a nechtěla spolupracovat. Jediný člověk, na kterého dala a který jí dokázal uklidnit, byl Carl G. Jung. S postupem léčby se Sabinin stav začal zlepšovat a stabilizovat, za dobré chování jí bylo umožněno účastnit se kasuistických seminářů pořádaných Eugenem Bleuerem, směla také pomáhat Carlovi G. Jungovi v psychologické laboratoři, kde se podílela na administraci asociačního experimentu, který Carl G. Jung tehdy zaváděl do praxe. Sabinin stav se ale začal lepšit i díky tomu, že prostřednictvím možnosti zapojování se do těchto aktivit docházelo k posilování jejího velmi chatrného sebevědomí. Zde získala příležitost k seberealizaci, dostávalo se jí pozitivní zpětné vazby, začala si být více jistá sama sebou a svými kvalitami. Zároveň objevovala psychiatrii jako takovou a její zájem o ní stále rostl. Takto fungovala až do prosince roku 1904, kdy došlo k prudkému zhoršení jejího stavu. Tehdy se totiž Carlovi G. Jungovi narodila dcera. Sabina byla velmi rozrušená a rozčilená, v noci jí děsily fantazie týkající se přítomnosti jakési kočky. Intenzivně pociťovala, že “se po ní cosi plazí”. Tento relaps však přinesl zásadní zlom v její léčbě. Po více než tříhodinové analýze došli s Carlem G. Jungem k tématu sexuality. Mluvili o tom, že se nemohla dívat na otcovy ruce, jelikož se při tomto pohledu silně rozrušila. Následně Sabina přiznala, že od čtyř let jí velmi vzrušovaly výprasky od jejího otce, které byly spojeny s ponižováním. K sexuálnímu vzrušení později postačovalo, když byla svědkem výprasku svých bratrů či když jí někdo ponížil, například posmíváním se. Následně ustoupily její bolesti hlavy a chodidel a došlo k celkovému zklidnění. Sabinina léčba byla ukončena 1. července 1905 (Richebächer, 2011). V průběhu hospitalizace v Burghölzli sepsala Sabina svou poslední vůli, která ve volném překladu zněla takto: “Po své smrti dávám svolení k tomu rozřezat pouze mou hlavu, v případě, že to nebude příliš hrozné na pohled. Na pitvě nesmí být přítomný žádný mladý člověk, může být zpřístupněna pouze těm nejnadanějším studentům. Svou lebku odkazuji studijním účelům. Měla by být umístěna do skleněné nádoby, která bude zdobena věčnými květinami. Nádobu bude zdobit nápis - a nechte mladý život hrát u vchodu do hrobky a nechte lhostejnou přírodu zářit. Moje tělo má být zpopelněno, avšak nikdo by tomu neměl být přítomen. Popel by měl být následně rozdělen na tři části. První pošlete domů, druhou rozptylte na největším poli, zasaďte tam dub a napište na něj - i já jsem kdysi byla člověkem. Jmenovala jsem se Sabina Spielreinová. Jak je třeba naložit s třetí částí mého popela, vám řekne můj bratr.” (Minder, 2001). 


DOKTORKA SPIELREINOVÁ 


V roce 1905 začala Sabina studovat na lékařské fakultě v Curychu, kam získala doporučení od Eugena Bleulera, ve kterém stálo, že se na klinice v Burghölzli neléčila s žádnou duševní poruchou, ale pouze pro nervový stav doprovázený hysterickými příznaky (Hall, 2009). Při studiích stále zůstává v ambulantní péči Carla G. Junga, v jejímž průběhu se mezi nimi odehrává hluboký a bouřlivý milenecký vztah trvající do roku 1909. V tu dobu totiž začaly v Curychu a ve Vídni kolovat zvěsti o tom, že má Carl G. Jung poměr se svou pacientkou, plánuje opustit rodinu a oženit se s ní. Takové společenské faux pas si vzhledem ke svým profesním ambicím a rodinnému stavu nemohl dovolit. Navíc se domníval, že tyto informace úmyslně šíří právě Sabina. Vztah rázně ukončil, aby zachránil své manželství a profesní pověst. Sabina byla jeho krokem značně rozrušená, konec jejich vztahu se jí hluboce dotkl. V tuto dobu si začíná Sabina rovněž dopisovat se Sigmundem Freudem (Richebächer, 2011). Po ukončení této aféry zůstali Sabina s Carlem G. Jungem v kontaktu prostřednictvím dopisů, ve kterých sdíleli své myšlenky, které obohatily psychoanalytické myšlení a jeho vývoj (Lothane, 2016). V psychoanalytickém pojetí došlo mezi Sabinou a Carlem G. Jungem k výraznému a silnému přenosu a protipřenosu. V rámci jejich vztahu vystřídali několik rolí, z lékaře a pacientky se stal nejprve mentor a studentka, pak milenci mezi nimiž láska střídala zoufalost a následně blízcí přátelé, kteří se v určitých chvílích dostávali až k soupeřícímu kolegiálnímu vztahu (Skea, 2006). V roce 1911 dokončila Sabina svou dizertační práci s názvem “O psychologickém obsahu případu schizofrenie” a získala doktorát z psychiatrie. Byla to první dizertační práce na psychoanalytické téma napsaná ženou. Jednalo se o velmi pečlivě a do detailu zpracovanou případovou studii a průkopnické dílo ve výzkumu a léčbě psychózy (Richebächer, 2011). Zároveň je to jedna z prvních publikovaných kazuistik na téma psychologické léčby schizofrenie. Sabina ve své dizertaci analyzuje případ pacientky s paranoidní schizofrenií, zaměřuje se na její řeč a vnitřní logiku (Launer, 2016). Zajímavostí je, že tato žena byla rovněž hospitalizována v Burghölzli, byla přijata jen několik měsíců po propuštění Sabiny (Skea, 2006). Možná právě díky svým zkušenostem s psychickými problémy dokázala Sabina nahlédnout symptomatiku jinou optikou než tehdejší psychiatři a psychologové. Snažila se vnímat zmatenou řeč, nelogické a zvláštní chování jako symboliku, která může vnést světlo na to, z jakého důvodu se pacient právě takto chová a co za těmito projevy může být (Brown, 2019). Carl G. Jung si této práce velmi cenil, rovněž vyšla v odborném psychoanalytickém časopise (Jahrbuch), avšak k jejímu samostatnému vydání nedošlo nikdy (Chateau, 2006). Po přestěhování do Vídně, rovněž v roce 1911, se Sabina jako druhá žena v historii stala členkou Vídeňské psychoanalytické společnosti, pohybovala se v blízkém okruhu Sigmunda Freuda, přednášela a věnovala se odborné činnosti. V roce 1912 publikovala nejprve článek zaměřený na dětskou představivost, ve kterém se konkrétně věnovala dětským fantaziím o těhotenství a porodu a následně svou zásadní práci “Destrukce jako příčina vzniku”. V tomto textu se zamýšlí nad tématem, které zkoumají někteří neurovědci a psychoanalytici o století později, a to porozumět nevědomé mysli v kontextu Darwinovy teorie. Zejména ve smyslu přežití a rozmnožování se (Launer, 2016). Této práci se budu podrobněji věnovat v následující kapitole. V létě roku 1912 se Sabina provdala za ruského židovského lékaře Paula Scheftela a v roce 1913 se narodila dcera Renata. Jejich vztah byl plný neporozumění a hádek, které často pramenily z nedostatku financí. Paul trpěl tím, že nedokázal rodinu dostatečně zabezpečit. Manželé žili několik let odděleně z důvodu Paulova návratu zpět do Ruska, kde podal žádost o rozvod a zplodil nemanželskou dceru Ninu. Po vypuknutí 1. světové války se Sabina s Renatou přestěhovala do Švýcarska, kde setrvala po dobu jejího trvání (Richebächer, 2011). V této době napsala dva průkopnické články. První s názvem “Tchýně”, pojednávající o ženském pohledu na rodinné vztahy s akcentem na závislost dcer na matkách a konkurenční závist ze strany matek vůči svým snachám. Druhý o léčbě chlapce s fobií z opic, který je prvním dokumentem o přístupu k léčbě dítěte prostřednictvím mluvení a metody volných asociací (Launer, 2016). Po socialistické revoluci v Rusku v roce 1917 byl rodině Spielreinově zkonfiskován majetek a finanční situace Sabiny se ještě více zhoršila, jelikož do té doby byla finančně podporována svými rodiči. V následujících letech tuto úlohu zastal Sigmund Freud (Ovcharenko, 1999). V rámci svého příspěvku na 6. Mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Haagu v roce 1920 přednesla svou teorii o dětském vývoji, konkrétně o mluvené řeči. Spojila zde Freudův koncept autistického stádia, který se řídí principem slasti s vývojovou psychologií. Tvrdila, že první slova dítěte (příklad ilustrovala na slovech máma a táta) vznikají na základě sání mléka z matčina prsu, jejich vznik je spojen s postavením rtů při sání, které vytváří zvuky podobné hláskám “b” a “ p” a pojí se s uspokojováním slastných potřeb dítěte. Postupně se pak dítě obrací k okolnímu prostředí a vstupuje tak do interakce s realitou, která ho obklopuje. Řeč tedy vzniká v “prostoru” mezi principem slasti a reality (Kerr, 2012). Předpoklad důležitosti sání a matčina prsu, kterou Sabina nastínila, významně ovlivnil Melanii Kleinovou sedící tehdy v hledišti. Poznatky pro svou vědeckou práci na poli dětské psychoanalýzy čerpala Sabina z pozorování mladší dcery Renaty. Bylo to léta předtím, než Melanie Kleinová vytvářela svou teorii na základě pozorování vlastních dětí (Richebächer, 2011). Do vývojové psychologie tak vnesla metodu pozorování, kterou používala v kontextu své psychoanalytické praxe. Zajímavostí je, že Melanie Kleinová v rámci svých raných prací se zaměřením na analýzu dětí cituje Karla Abrahama, Sándora Ferencziho, Ottu Grosse, George Groddecka a samozřejmě Sigmunda Freuda, o Spielreinové se v jejích textech neobjevuje žádná zmínka. Kongresu v Haagu se také zúčastnil Jean Piaget, který několik let poté vydal knihu s nápadně podobnou teorií o modelu vývoje dětské řeč (Harris, 2015). Následně se Sabina s dcerou Renatou usadila v Ženevě, kde strávila následující tři roky. Působila v Claparèdeově institutu Jeana-Jacquea Rousseaua, kde se věnovala analýze dětí, pedagogice a výzkumu. V neposlední řadě podporovala rozvoj psychoanalýzy. V tuto dobu k ní docházel na analýzu Jean Piaget (Hall, 2009). Své vědecké bádání dále zaměřovala na vztah mezi řečí a myšlením u dětí. Při osvojování jazyka hrají důležitou roli kulturní faktory a nemalou úlohu v něm zastává raná interakce. Dítě má vrozený mechanismus pro osvojování si řeči, který se vyvíjí prostřednictvím přizpůsobování se okolnímu prostředí. Pro dítě je nevýhodné nemluvit (SantiagoDelefosse & Delefosse, 2016). 


 ZPĚT KE KOŘENŮM


 Sabina dlouhý čas zvažovala, kde se usadí. Mimo Rusko se cítila jako cizinka, v evropských zemích také sílil antisemitismus a navíc jí stále trápily značné finanční problémy. Na podzim roku 1923 padlo konečné rozhodnutí o návratu do Ruska, podpořené nabídkou místa ředitelky Lékařského institutu pro psychicky nemocné děti v Moskvě. Dostala i Freudovo požehnání, přestože se vždy domníval, že větší prostor pro její realizaci, by byl v Německu. V Moskvě se stala členkou a výcvikovou analytičkou v Ruské psychoanalytické společnosti, přednášela v rámci Institutu pro psychoanalýzu a věnovala se tématu analýzy dětí. Rovněž vedla katedru dětské psychologie na Moskevské státní univerzitě. V této době se také studovala vývoj dětské řeči, učila a mentorovala Lva Vygotskeho a Alexandra Luriju (Richebächer, 2011). Sabina popsala důležitost sociálního prostředí a afektivity ve vývoji dětské řeči, na čemž následně Lev Vygotsky postavil svou teorii (Santiago-Delefosse & Delefosse, 2016). Doba, kdy se Sabina přestěhovala do Ruska a začala zde profesně působit, byla pro tamnější psychoanalýzu obdobím rozkvětu. Sabina byla jednou z jejích nejvýraznějších a nejvýznamnějších osobností. Politické a společenské klima bylo nakloněné rozvoji tohoto typu myšlení a uvažování. Bohužel vražda Trockého a následný vzestup Stallina všechny tyto revoluční snahy překazil. Díky emigraci do Ruska Sabinino jméno zmizelo téměř ze všech pramenů, týkajících se psychoanalytického hnutí. Postupně upadla zcela v zapomnění. Psychoanalýza jako taková v tomto období ztrácela na své atraktivitě, jelikož na psychologické myšlení měla výrazný vliv kognitivní revoluce, která nabývala na síle. Vědecké uvažování tak bylo zaměřené na logické myšlení, jazyk a abstrakci (Harris, 2015). V roce 1924 se Sabina vrátila do rodného Rostova a po dlouhém odloučení se shledala se svým manželem, následně se v roce 1926 narodila druhá dcera Eva (Chateau, 2006). Sabina dále pokračovala ve své psychoanalytické práci, zejména se zaměřením na děti. V roce 1931 časopis Imago zveřejnil její článek o dětské kresbě. Byla to poslední publikace Sabininy práce v evropském vědeckém časopise (Ovcharenko, 1999). V Rostově založila psychoanalytickou školku, ve které působila (Hall, 2009). V Sovětském svazu docházelo postupně k politickému potlačování psychoanalýzy, až byla v roce 1928 přísně zakázána a označena za “ďábelský znak buržoazní mentality”. Ještě v roce 1932 vedla sérii přednášek pro Ruskou psychoanalytickou společnost, tématem jedné z nich byla problematika afatického a infantilního myšlení (Santiago-Delefosse & Delefosse, 2016). Její manžel Pavel zemřel v roce 1936 na infarkt (Richebächer, 2011). Bratři Sabiny, kteří se rovněž věnovali akademické dráze, byli v roce 1938 zastřeleni v gulagu (Hall, 10 2009). Otec Sabiny umírá zanedlouho poté, pravděpodobně smutkem nad osudem svých synů (Ovcharenko, 1999). O životě a práci Sabiny v rozmezí let 1924-1942 se mnoho neví. Existuje jen velmi málo zdrojů a ty jsou založeny zejména na výpovědi svědků. Od roku 1931 nejsou k dispozici žádné její písemnosti, a to jak odborné, tak osobní. Vzhledem k tomu, že bylo v její povaze podrobně zaznamenávat své myšlenky na papír, nabízí se předpoklad, že v tomto počínání pokračovala i nadále, a pokud tyto písemnosti nebyly zničeny, mohou být někde uchovány dodnes (Ovcharenko, 1999). Dle výpovědi svědků ještě na sklonku života Sabina přijímala své pacienty tajně ve svém domě v temné místnosti bez oken (Skea, 2006). V Rostově se svými dcerami Renatou a Evou přežila první německou okupaci. Následné podmínky pro život v tomto městě však byly velice bídné a drsné, lidé s židovským původem trpěli hladem, byli nuceni snášet četné domovní prohlídky, zatýkání a perzekuce. Sabina odmítala pomoc s útěkem z Rostova, která jí byla ze strany jejich přátel nabídnuta, rozhodla se, že zůstane a její dcery jí následovaly (Richebächer, 2011). Zastávala totiž názor, který v sobě měla zakořeněný na základě svého předchozího života v Německu. Žila v přesvědčení, že nemůže být nic horšího než sovětské vojsko, nepřipouštěla ani realitu transportů do koncentračních táborů i jejich existenci jako takovou. Domnívala se, že se jedná o lži, které šíří Stalinův režim v rámci své propagandy za účelem zastrašování lidu (Chateau, 2006). Paradoxem je, že autorka psychoanalytického pojetí destrukce tomuto reálnému ničení lidských životů nevěřila (Ovcharenko, 1999). Menikha Isaakovna, neteř Sabiny, v roce 1994 popsala, že se jí Sabina dotazovala, zda je pravda, co se píše v novinách o německých krutostech. Nebyla ochotna přijmout fakt, že by německý národ byl schopen páchat taková zvěrstva. Její přesvědčení bylo navíc prohlubováno tím, že byla odříznuta od svých evropských kolegů a nebyla tak informována o tom, co se ve skutečnosti v Evropě odehrává (Purrington, 2020). Bohužel druhá německá okupace Rostova se pro Sabinu stala osudnou. Než fašistické vojsko obsadilo město, museli jeho obyvatelé čelit častému leteckému bombardování (Ovcharenko, 1999). Sabina Spielreinová zemřela v roce 1942 ve věku 57 let. Její osud nebyl znám až do roku 1983, kdy švédský novinář M. Ljunggren zjistil, že byla s oběma dcerami zastřelena Němci v rokli nedaleko Rostova. Celkem zde bylo vyhlazeno přes 27 000 rostovských Židů. 


 DESTRUKCE JAKO PŘÍČINA VZNIKU 


Následující část textu bude věnována myšlenkám, které Sabina Spielreinová rozvedla ve své stati “Destrukce jako příčina vzniku”. Její úvahy byly ovlivněny klinickou praxí s pacienty se schizofrenií, o které se starala v Burghölzli. V listopadu 1911 představila část své teorie na pravidelných středečních setkáních Vídeňské psychoanalytické společnosti, publikována byla v roce 1912. Její příspěvek nebyl hodnocen kladně a byl spíše nepřijmut, sama Sabina měla pocit, že svou teorii nevysvětlila důkladně, a tak nebyla správně pochopena (Harris, 2015). Vydání této práce lze datovat do období, kdy se Sabina vyrovnávala s rozchodem s Carlem G. Jungem. Dalo by se tedy uvažovat nad tím, nakolik bylo její myšlení ovlivněno touto životní etapou, která pro ni byla velmi náročná. Témata jako destrukce, transformace a vznik nového mohla odrážet její tehdejší psychické rozpoložení (Starr, 2018). Sabina zde rozvíjí úvahy o destruktivitě a pudu smrti, nechává se inspirovat myšlenkami Sigmunda Freuda, Carla G. Junga, Otty Grosse, Wilhelma Stekela a Friedricha Nietzscheho, dále uvažuje nad možnými příčinami, které mohou stát za vznikem schizofrenie (Spielrein, 1912). INSTINKT SMRTI Sabina Spielreinová (1912) souhlasí se Sigmundem Freudem, že lidská psychika se řídí takovými silami, které směřují k dosahování slasti a vyhýbání se nelibosti či utrpení. Sigmund Freud nahlíží na pud smrti pouze jako na zničující sílu, která nás slepě vede k destrukci, jelikož na základě ní dosáhneme slasti v podobě klidu, po kterém tolik toužíme. “Jestliže máme přijmout jako bez výjimky platící zkušenost, že všechno živé z vnitřních důvodů umírá, vrací se do anorganického stavu, pak můžeme pouze říci: cílem veškerého života je smrt, a směrem zpět do minulosti: neživé zde bylo dříve než živé” (Freud, 1998, s. 34). Prahneme po nirváně, po klidu a absenci utrpení, čehož lze dosáhnout pouze návratem do neživé podoby, tedy sebezničením. Z tohoto důvodu je pud smrti velmi výraznou silou, která se v životě manifestuje v různých podobách a intenzitách a s níž také různými způsoby nakládáme. Sabina Spielreinová (1912) vysvětluje pud smrti optikou podobnou, avšak přidává zásadní aspekt, který tyto dva pohledy značně odlišuje. Vidí ho totiž jako součást pudu sexuálního, dle ní je tedy Thanatos součástí Erotu, konkrétně mluví o pudu smrti v sexuálním instinktu. Hybnou silou chtíče je prostá touha po dosažení slasti. Hledá všemožné způsoby, jak se realizovat a získat to, po čem touží. Tato touha je však velmi často a “úspěšně” potlačována, přehlížena, odsuzována, vnímána negativně a doprovází jí mnohdy pocity odporu, úzkosti a znechucení. Za tímto stojí nikoliv společenské normy, morálka, svědomí, výchova apod., ale se strachem vnímaná destruktivní složka sexuálního pudu, která je ohrožující a které se ego obává. Avšak ne ve smyslu smrti jako takové, biologické, ale ve smyslu ztráty sebe sama, své individuality a ohraničenosti. Pokud se člověk projeví plně ve své podstatě, může to pro něho být hrozbou z hlediska společenských norem, na které sexuální pud nedbá, jsou mu zcela lhostejné. A právě tento instinkt je hnán impulsy zničení a sebezničení, tedy sebeztrátou, splynutím, zničením své vlastní individuality. To vše se však děje za účelem transformace a vzniku nového, nikoliv z cílem usmrcení. Ustojí tuto destruktivní respektive transformační pudovou tendenci ego se všemi svými obranami, které si okolo sebe vystavělo, aby mohlo fungovat v realitě a obstálo v ní? Vzepře se v sebeobraně takovým impulsům, jelikož žije v realitě a potřebuje v ní bez újmy uhájit svou pozici? Ryzí sexualita vyžaduje zničení ega, jedině tak je možné v sexuální aktivitě dosáhnout kýžené slasti a neřídit se požadavky plynoucí z jeho nároků. Je to démonická destruktivní síla, ale zároveň tvořivá. Zničením dvou individualit vznikne nová bytost. Ego musí překonat odpor vůči sebezničující podstatě sexuálního pudu. Transformace je srdcem jak sexuality, tak duševního života (Spielrein, 1912). Na biologické úrovni dochází při pohlavním aktu konaným za účelem zplození potomka ke spojení dvou gamet, z nichž každá má svou individualitu. Splynutím tuto jedinečnost ztrácí, rozplyne se jedna v druhé a tím vznikne nový život. Tato mikroúroveň však představuje splynutí v té nejvyšší možné koncentraci. Buňka v tomto procesu představuje hodnotu celého jednoho organismu v jeho komplexnosti. Sexuální instinkt směřuje k zachování druhu, a to se uskutečňuje skrz zničení, vedoucí k zániku pohlavních buněk. Na symbolické rovině dochází tedy také ke zničení ega, jelikož se rozplyne v procesu vzniku nového. Samotné ego se této destrukci pochopitelně brání, může pro něho být ohrožující, děsivá, paralyzující, nepřeje si být zničeno, proto může vytvářet různé obranné mechanismy, prostřednictvím nichž sexuální aktivita může vyvolávat odpor a hnus. V těchto negativních emocích je obsaženo právě odmítání a zřejmě i strach ze (sebe)destrukce. Z biologického hlediska tedy dochází k destrukci buněk za účelem transformace, která v tomto smyslu znamená zplození dítěte (Spielrein, 1912). Dále vidí Sabina Spielreinová (1912) destruktivní složku v rovině psychologické, respektive vztahové. Uvádí, že na lásku můžeme nahlížet dvěma úhly pohledu: jakým způsobem člověk miluje a jakým způsobem je milován. Fenomény sadismu a masochismu mohou být vhodnou ilustrací propojenosti mezi sexualitou a destruktivitou. Každý jedinec má různě rozvinutou destruktivní složku. Pokud dojde k jejímu zesílení, může se navenek projevit jako sadismus ve smyslu poškození a zničení partnera, a to jak po fyzické, tak po psychické stránce. Toto může mít ještě  jinou polohu, pokud je destruktivní pud obrácený navenek, a to protektivní, ve smyslu “raději zničím tebe, než abych nechal/a zničit sebe”. Takto intenzivně rozvinutý destruktivní pud může být v obraně projikován do partnera, a tím může dojít k obrácení sebedestrukce směrem ven. Destruktivní pud zaměřený na ego může být pozorovatelný v nadměrné a nepřiměřené sebekritice až v masochismu. 


ASIMILACE A DIFERENCIACE 


Sexuální instinkt a instinkt smrti jdou nikoliv proti sobě, ale spolupracují pro dosažení společného cíle - zachování druhu. Výsledkem jejich působení tedy není zánik či smrt, ale transformace v podobě zrození nového života, ve kterém budou dále pokračovat a realizovat se. Vedou k asimilaci osobnosti, zatímco pud sebezáchovy, ovládající ego, směřuje k diferenciaci. V této souvislosti je rozlišována tzv. ego-psychika, která zahrnuje naši vlastní osobnost se vším, co s ní souvisí. Tato naše část touží po diferenciaci a odlišení se od kolektivu, řídí se pudem sebezáchovy. Dále pak tzv. druhová psychika, která sahá do hlubokých vrstev naší osobnosti a je v ní obsaženo celé lidstvo. Ta si přeje s kolektivem asimilovat, je to psychologické vyjádření snahy o zachování druhu (Spielrein, 1912). V našich hlubinách je ukryto něco, co si přeje sebedestrukci. Jak již bylo zmíněno, v pojetí Sabiny Spielreinové destrukce neznamená zničení ve smyslu usmrcení, konce fyzické existence, ale ve smyslu transformace. Ego však vyvíjí maximální úsilí pro to, aby tento fakt potlačilo, funguje vědomě v realitě a jeho metou je individualita. Odkud se však toto ukryté “cosi” bere? Jaký má původ a význam? Spielreinová uvažuje v kontextu vnitřních obsahů pacientů se schizofrenií. Podstatu tohoto duševního onemocnění vidí v úniku pacienta ze světa reálného do světa nevědomého, archetypálního, kde ego nemá žádnou sílu, moc ani význam. V reálném světě pacientovo ego značně trpí, prožívá silnou bolest, zklamání, obavy či strach. Psychóza přetne spojení s realitou. Tyto nevědomé síly usilují o návrat ega do kolektivity, kde “já” je nahrazeno “ my” (Spielrein, 1912). PŮVOD SCHIZOFRENIE Sabina Spielreinová také studovala fantazie pacientů se schizofrenií, ve kterých byla sexuální aktivita mnohdy znázorňována prostřednictvím symbolů života a smrti. Individualita je “ bod”, kde začíná a končí ego, je to naše pravá identita neovlivněná požadavky z ega a okolí, chceme si ji uchovat a neztratit, jelikož nás činí jedinečnými. Na symbolické rovině individualita odpovídá životu. Naopak kolektivita odpovídá symbolům smrti, jelikož v ní jsme “jedno”. Je to stav, ke kterému všichni směřujeme, avšak zároveň se mu snažíme uniknout za účelem zachování vlastní individuality (Starr, 2018). Lidé mají vědomé a nevědomé prožívání, přičemž to nevědomé je zodpovědné za afekty, které jsou však prožívány na úrovni vědomé. Jinými slovy, naše afektivní prožívání ovlivňují nevědomé pochody (Caropreso, 2019). Aby se ego ubránilo bolesti, kterou zažívá a kterou nedokáže snést, odkloní se do nevědomí k archetypům. Tím tato bolest utichá, jelikož ve srovnání s archetypy je ego malé a slabé, zcela ztrácí na své moci. Tak se do řídící funkce osobnosti dostanou archetypální obsahy ve formě myšlenek, vizí a fantazií. Následně ji zcela ovládnou a pohltí. Osobnost tak ztrácí kontakt s prožívanou bolestí, avšak daní za tuto úlevu je ztráta spojení s realitou, od které se odklání. Tímto mechanizmem vznikají typické projevy schizofrenie, respektive psychózy. Nástup schizofrenie tedy začíná se zničením ega, s jeho rozpuštěním. Čím jsme blíže k našemu vědomí, tím jsou naše mentální reprezentace diferencovanější. Čím jsme blíže k našemu nevědomí, tím jsou obecnější, archetypální. Transformace ego-psychiky na psychiku druhu může zpočátku způsobovat depresivní stavy, které vznikají, když se pacient snaží držet vztahu s egem (Spielrein, 1911). Pudová teorie Spielreinové je velmi podnětná, má však také své mezery. Mezi ty nejvýraznější patří její falocentrické a heterocentrické ladění. Ve svých myšlenkách nezohledňuje sexuální aktivitu praktikovanou za účelem potěšení, ale pouze za účelem reprodukce. Rovněž nezohledňuje aspekty homosexuální orientace (Rapoport & Ben-Sahar, 2017). 


 ZÁVĚR 


Sabina Spielreinová byla ženou, která byla poznamenána setkáním s psychoanalýzou (Cifali, 2001). Její hospitalizace v Burghölzli pro ní byla příležitostí i neštěstím. Příležitostí, jelikož se v průběhu léčby zotavila natolik, že mohla následně nastoupit na studia na lékařské fakultě, po čemž vždy toužila a neštěstím, jelikož se zde setkala s psychoanalýzou jako takovou, a také zde potkala svého homme fatal (Kelcourse, 2015). Všechny tyto aspekty mají rub i líc, v rámci nich můžeme vidět Sabininu teorii o destrukci a transformaci. Na počátku byla destrukce v podobě jejich psychických obtíží, následně docházelo k transformaci a vzniku jejího nového já. To však bylo záhy odsouzeno k destrukci vlivem nenaplněného vztahu s Carlem G. Jungem, se kterým tolik toužila zplodit potomka (viz fantazie o Siegfriedovi). Následně se ničení současného stavu a vznikání stavu nového prolíná celým jejím osobním i profesním životem. Chesler (2017) jde ještě dále a uvádí, že Sabinin příběh je historií patologického patriarchátu, antisemitismu, stalinismu, nacismu a genocidy. Nabízí se úvaha nad tím, že její myšlenky byly přehlíženy, jelikož byla žena. Avšak na poli psychoanalýzy vystupuje řada psychoanalytiček, které k jejímu rozvoji přispěly svými teoriemi, aniž by byly přehlížené. Jistý falocentrický přístup jistě svou roli hrát může i vzhledem k tehdejšímu společenskému naladění. Mohl za zapomnění jejího příběhu a díla židovský původ? Zde by bylo na místě namítnout, že Sigmund Freud byl stejného původu a vyznání, navíc za rozvojem rané psychoanalýzy stojí téměř výhradně Židé. Jistý stín mohl přinášet i fakt, že se v tehdejší společnosti vědělo, že byla milenkou Carla G. Junga. Zde je možné opět vidět vliv falocentrismu, jelikož by Sabina byla “ta špatná”, nikoliv Carl G. Jung. Rovněž napojení na dva velikány psychoanalýzy mohlo vnášet do pohledu na ni jistou averzi, strach či závist. Bylo snad důvodem k jejímu přehlížení stigma hysterické pacientky z Burghölzli? Pravdu se dnes již bohužel nedozvíme, můžeme se pouze domnívat a na základě dochovaných dokumentů a poskládat zpětně mozaiku jejího života. Je možné, že za jejím zapomněním stojí “pouze” nešťastná souhra náhod, která se v tehdejší době vlivem společenských a politických událostí uskutečnila. V roce 2002 byla na dům, ve kterém žila rodina Spielreinova, připevněna pamětní tabule na počest Sabiny Spielreinové. Rok poté byl na místě, kde byla se svými dcerami zastřelena, zasazen dub s textem, který požadovala v rámci své závěti sepsané v Burghölzli (Richebächer, 2011). Zájem o Sabinu stále roste, roku 2017 byla ve Varšavě založena “International Association for Spielrein Studies”, jejímž cílem je i v současné době udržovat odkaz Sabiny Spielreinové “ naživu” a rovněž prostřednictvím studia dostupných dokumentů přiblížit její vliv na vývoj psychoanalytického a psychologického myšlení. Tento záměr asociace realizuje publikováním 16 článků o Sabině Spielreinové, rozvíjením jejich myšlenek a také prostřednictvím konference, která se měla konat v dubnu 2021. Téma mělo být věnováno právě Sabině Spielreinové a dalším raným průkopnicím v psychoanalýze. Z důvodu nepříznivé koronavirové situace je konference přeložena na příští rok. Někteří odborníci však prezentovali své příspěvky ve zkrácené verzi alespoň v rámci webináře. Mým přáním je rozšířit povědomí o této neobyčejné ženě, která nebyla “pouze” pacientkou z Burghölzli a milenkou Carla G. Junga, ale inspirující osobností s neodmyslitelným vlivem na vznik a vývoj psychoanalýzy, dětské a vývojové psychologie a psycholingvistiky. Díky výše zmíněné asociaci a práci celé řady autorů, věnujících se dílu Sabiny Spielreinové (namátkou Klara Naszkowska, John Launer, Fatima Caropreso, Pamela Cooper-White, Adrienne Harris, Alexander Etkind a další) její odkaz stále žije. 


 Zdroje: